Včela je jako rodina, říká Báchor. Volejník vylepšuje unikátní metodu

Evžen Báchor

Ať už vyrazíte na Dny medu, nebo se účastníte jiné veřejné akce, při níž se ve svých krojích prezentují pardubičtí včelaři, téměř jistě narazíte na Evžena Báchora. Nepřehlédnutelná postava ozdobená nezbyt­nou bílou čepicí ke včelám a včelaření prostě patří. 

„Včela je pro mě vším, je to vlastně rodinný příslušník,“ vyznává se ze svého vztahu ke svým medonosným přítelkyním někdejší dlouholetý předseda Pardubického včelařského spolku Evžen Báchor. „Je to kamarádka, se kterou se vzájemně respektujeme. Dává mi štěstí, spokojený život a taky trochu medu.“

Touha o poznání mikrosvěta blanokřídlého hmyzu u ně­ho začala již v mladistvém věku v Krkonoších. Zde jako malý chlapec pozoroval včelky a čmeláky, jak přelétají z květu na květ v rozkvetlých stráních jeho rodných hor. Tento svět jej fascinoval natolik, že začal chovat nejprve čmeláky. 

V osmnácti letech ho místní zubař přivedl přímo k úlům do opuštěného včelína. Zde se zrodilo to prvé celoživotní partnerství se včelami. „Od té doby jsem je už nikdy neopustil,“ vypráví Báchor. 

Včelaření se pro něj stalo životním posláním a daleko přesáhlo hranice území, na kterém jeho kamarádky opylují květy. Jako edukovaný včelařský odborník je vždy ochotný radou pomoci svým kolegům, organizuje kurzy pro začínající včelaře a navazuje zahraniční partnerství. Zkušenosti od něj přebírají i včelaři z různých koutů republiky, kteří organizují výpravy a zájezdy do jeho včelnic. 

Založil slavnou tradici Dnů medu, vybudoval naučnou včelí stezku a Pardubický včelařský spolek pozvedl mimo jiné i praporem a krojem, kterým se zdejší včelaři prezentují společnosti. Významná je v jeho aktivitách i publikační a přednášková činnost. 

„U Evžena oceňuji jeho obrovské znalosti a schopnost předávat je dál. Můžete se ho zeptat na zdánlivou maličkost nebo hloupost a on vše s velkým pochopením vysvětlí,“ popisuje svého učitele senátor Petr Šilar. 

Chválou nešetří ani včelař Jiří Marhan: „Ačkoliv jsem skoro o generaci starší, stále se mu obdivuji a stále se k němu chodím učit. Je mi vzorem nejenom ve včelařině, ale i svým životním elánem.“

Svou energii Evžen Báchor věnuje i zlepšení podmínek pro včelaře. Zapojil se do legislativního procesu, pomohl zajistit podporu včelařů z evropských fondů, vytvořil základ pro centrální evidenci chovatelů včel nebo bojoval za snížení používání chemických postřiků v ze­mědělství. Region a práci zdejších včelařů propaguje také v zahraničí, například na půdě Evropského parla­mentu, ve francouzském Montpellier či italském Rosignanu. 

A za hranicemi navazuje také zajímavá partnerství. „Máme co ukázat, co nabídnout a naší čin­ností jsme se zviditelnili,“ popisuje Evžen Báchor. „Spolupracujeme se Slovinskem, s Itálií, s vče­laři z Polska nebo Velké Británie a dokonce i ze Švédska od severního polárního kruhu.“

Záběr činnosti Evžena Báchora je obrovský a jednoduše ho shrnuje Jiří Marhan: „Je to renesanční člověk...“

Josef Volejník

Velká maringotka postavená na okraji jedné z luk, na kterých se prohánějí starokladrubáci z nedalekého hřebčína. To je jedno z království Josefa Volejníka, ze kterého na jaře vylétají včely, aby opylovaly květy na rozlehlých zelených polabských plochách.

Ačkoliv pan Volejník nepatří právě mezi nejmladší včelaře, i když blížící se devadesátku by mu nikdo nehádal, zvládá bez problému postarat se o své svěřenkyně hned v několika takových maringotkách rozesetých na Přeloučsku. Je totiž pokračovatelem a zlepšovatelem metody, jejíž základy položil Otakar Brenner.

Ale pojďme od začátku. Dnes devětaosmdesátiletý Josef Volejník se ke včelám dostal už před druhou světovou válkou. „Naproti přes ulici bydlel pan Drahokoupil a tomu jsem hlídal roje. To bylo první setkání se včelami,“ vzpomíná Volejník, který se naplno svému životnímu koníčku začal věnovat po návratu z vojenské služby.

 Za štěstí považuje, že se časem seznámil s metodou včelaření prosazovanou Otaka­rem Brennerem. „Měl jsem kamarády s velkými úly, to se mi ale nelíbilo. Poznal jsem pana Brennera, který včelařil s nízkými nástavky. Tak jsem i ty svoje uřezal,“ vypráví Josef Volejník o zásadní změně svých úlů v po­lovině sedmdesátých let. 

Laikovi jen složitě vysvětli­telná metoda nepoužívá v úlu žádné mateří mřížky, včely nijak neomezuje v pohybu a vytváří podmínky podobné, jaké mají divoké včely v dutině stromu. Tento způsob včelaření, který umožňuje včelám vytvořit uvnitř svoje vlastní hnízdo, vyžaduje pouze speciální zvedák, který včelař používá při výměně jednotlivých nástavků. 

„Tato metoda mě zaujala především proto, že ji i jako žena zvládnu. Po fyzické stránce nemám problém s manipulací s menšími nástavky a při vytáčení medu nepotřebuji pomocníka,“ vysvětluje Volejníkova žačka a současná jednatelka přeloučské organizace Českého svazu včelařů Milada Polláková. 

Tím potvr­zuje slova samotného pana Volejníka, který s ús­měvem opakuje, že tento způsob včelaření je velmi pohodlný. „Včely nás vlastně nepotřebují, takže já je celou sezónu neruším. V takovém úlu není co dělat. Ne­můžete ani udělat žádnou chybu,“ tvrdí Josef Volejník.

Zkušenosti od něj čerpají nejenom kolegové na Pře­loučsku, se svými studenty za ním jezdí i ředitel Středního odborného učiliště včelařského Nasavrky Josef Lojda: „Pan Volejník včelaří tak, jak to včely potřebují. Nedělá zbytečné zásahy, snaží se včelám vyhovět. Se studenty k němu jezdíme proto, aby viděli, jak daleko se zkušený včelař může časem dostat.“

A co pro pana Volejníka znamenají jeho včely? „Pohoda, pohoda, nic jiného než pohoda. Je to příroda a to je radost,“ vyznává se Josef Volejník.