Přitom všechno začalo docela nenápadně. Milan Luštinec pracoval na šachtě v Žacléři a počítal s tím, že tam zůstane. Když ale důl skončil, začal vyrábět snowboardy. Jeden nejdřív pro sebe, další už pro kamarády. Postupně se z garážového začátku zrodila značka Lusti.
Málem ale bylo po všem dřív, než se firma pořádně rozjela. Po jedné velké zakázce zůstaly nezaplacené peníze a situace byla hodně napjatá. Pak přišla nabídka od rakouského zákazníka na stovky párů lyží. Na domluvenou schůzku dlouho nepřijížděl a vypadalo to, že z obchodu nic nebude. „Byla to pro ně tenkrát taková poslední šance, jak to udržet,“ vypravuje Radka. Když už odcházeli, všimli si na parkovišti auta s rakouskou poznávací značkou. Vrátili se tedy zpátky do hotelu a jednání se protáhlo až hluboko do noci. Nakonec se domluvili. Právě tahle zakázka pak odstartovala dlouholetou spolupráci, která firmě výrazně pomohla.
Dnes už má Lusti dvě velké haly a vedení postupně přechází na další generaci. Radka ale přiznává, že tátu pořád potřebuje vedle sebe. „Pořád v něm mám tu jistotu, že tam je. Doufám, že ještě dlouho bude, protože zatím úplně nejsem připravená na to tam být bez něj,“ říká.
Rodinná tradice přitom neznamená, že by se v Žacléři všechno bralo vážně. Zákazníci si mohou nechat udělat vlastní design lyží a fantazii se meze skoro nekladou. Vznikly tak třeba růžové lyže s prádelní šňůrou a pověšenými kalhotkami. „Někdy jsme úplně rádi, že tam Lusti není. Že tam jsou jenom ty kalhotky,“ směje se Radka.
Jak se z garáží v Žacléři stala známá česká lyžařská značka, proč Lusti nechce vyrábět padesát tisíc párů ročně, jaké lyže si Češi nechávají dělat na míru a proč Radka s rodinou ani na dovolené úplně nevypne práci? Poslechněte si celý podcast Trutnovinek s Radkou Luštincovou.
