Debutik je úplně nový festival. Co byl ten okamžik nebo myšlenka, kdy jste si řekl: „Tohle v Trutnově chybí a musíme to vytvořit“?
Trutnov má v téhle oblasti silnou tradici. V letech 1963 až 1988 se tu konal významný Festival mladých, na kterém představovali svá první díla tehdy začínající režiséři, z nichž se později staly legendy českého filmu – Jiří Menzel, Karel Smyczek a řada dalších. Před třemi lety jsme znovu otevřeli krásně zrekonstruované kino Vesmír a krátce nato mě oslovili organizátoři polského festivalu Spektrum, jestli bychom ho nepořádali také v Trutnově. Proběhly dva velmi zajímavé ročníky. Když nám ale polská strana oznámila, že už v Trutnově pokračovat nechce, vlastně mě to potěšilo. Nic proti Spektru, je to kvalitní festival, ale vždycky jsem věřil, že podobná kulturní událost musí vyrůstat z místa, kde se koná. Přeneseným projektům často chybí autenticita.
A tehdy jste se rozhodl vytvořit vlastní festival?
Ano, takový festival, který naváže na slavnou trutnovskou tradici, ale zároveň bude hledět dopředu. Ostatně přesně takhle přemýšlíme v Uffu obecně – vážit si historie, ale nezůstat v ní. Oslovil jsem Dušana Mihalečka, se kterým jsme spolupracovali už při Spektru a který je nadšený profesionál v tom nejlepším slova smyslu. No a pak Honzu Hřebejka, se kterým mě pojí historie sahající vlastně až k samotným začátkům jeho filmové cesty.
Název Debutik je hravý a trochu tajemný. Co vlastně znamená a čím bude festival jiný než klasické filmové přehlídky?
Debutik je vlastně slovní hříčka. Budeme představovat režijní debuty a druhé filmy jejich autorů. Zkrátka takový butik debutů. Právě první a druhé filmy bývají často nejodvážnější. Je v nich obrovská energie, chuť něco sdělit a také odvaha experimentovat. Návštěvníci tak uvidí nejen současné talentované tvůrce, ale možná i režiséry, o kterých se za pár let bude mluvit stejně samozřejmě, jako dnes mluvíme o těch největších jménech české kinematografie.
Patronem Debutiku je Jan Hřebejk. Proč právě on a co podle tebe festivalu přináší?
Před… ani raději nebudu říkat kolika lety… jsem jako patnáctiletý kluk dělal takovou podržtašku a občasného herce při natáčení filmu kluků z FAMU a dalších uměleckých škol. Režíroval ho dnešní spisovatel a nakladatel Jiří Padevět, někde kolem se pohyboval i Honza Hřebejk, stejně jako Petr Jarchovský. Vlastně se tam tehdy líhlo něco docela velkého. Přiznám se ale, že dodnes ani nevím, jestli ten film vůbec spatřil světlo světa. Když vznikal Debutik, uvědomil jsem si, že nastal správný čas Honzu oslovit ke spolupráci. Navíc s Trutnovem ho spojuje nejen naše dávné setkání a pár dalších v Uffu. Jako student byl ve druhé polovině osmdesátých let účastníkem zdejšího Festivalu mladých. Ten kruh se tak vlastně symbolicky uzavírá. A co festivalu přináší? Obrovský nadhled, zkušenosti, cit pro film a spoustu skvělých nápadů. Je radost s ním Debutik připravovat.
Když se potkáme po skončení prvního ročníku a vy si řeknete: „Přesně takhle jsem si Debutik představoval,“ co se bude muset stát?
Nebudu to měřit ani tak počtem prodaných vstupenek ani statistikami, byť samozřejmě chceme hrát pro co nejvíc lidí. Nejvíc si budu přát jediné – aby lidé odcházeli z kina s tím zvláštním šťastným výrazem ve tváři. S pocitem, že zažili něco, co je obohatilo, inspirovalo, a že je atmosféra pohladila po duši. Jestli se to podaří, budu vědět, že Debutik má smysl. A že stojí za to z něj budovat novou trutnovskou tradici.
