Zanedlouho se v Trutnově poprvé uskuteční Debutik. Co vás přesvědčilo stát se součástí úplně nového filmového festivalu?
V druhé polovině 80. let, když jsem studoval FAMU, byl Festival mladých filmů v Trutnově ostrovem pozitivní deviace, kde se do určité míry svobodně setkávali filmaři, studenti a novináři a mluvili o domácích filmových novinkách. Moc rád na to vzpomínám a myšlenka vrátit se k této tradici a vybudovat v Trutnově podobný festival, se kterou přišli Libor Kasík se svými kolegy Ivankou Holou a Dušanem Mihalečkem, mě nadchla a beru to jako výzvu.
Jak už naznačil Libor Kasík, z vaší hlavy vzešlo, že letošní nultý ročník bude označen jako ročník devadesátý? Jak tomu máme rozumět?
Bude to takový nultý ročník a zároveň takřka zároveň v den 90. narozenin Václava Havla. Tak jsme si řekli, že zahájíme nultým – devadesátým ročníkem na jeho počest. Čtvrtého října zajdeme na Hrádeček s kytkou zapálit svíčku a náš festival by měl s dalšími ročníky mládnout. Takže příští rok bude 89. ročník atd.
Zažil jste desítky filmových festivalů doma i v zahraničí. Co podle vás rozhoduje o tom, jestli má nový festival šanci získat vlastní tvář a tradici?
Zajímavá náplň a atmosféra, která okolo festivalu vznikne. Debutik je festivalem prvních a druhých filmů svých režisérů.
Proč má právě tenhle koncept smysl? Co lze v těchto filmech najít, co u už zavedených režisérů někdy mizí?
Takový festival kupodivu u nás zatím není. A debutů a druhých filmů je docela dost – hraných filmů i dokumentů. Prvotiny bývají svobodné, mívají odvahu, jejich tvůrci ještě nejsou známí, vše je ještě otevřené.
Vaším prvním celovečerním filmem jsou Šakalí léta. Vzpomenete si, co jste prožíval po jeho první veřejné projekci?
Úlevu, že je to hotové, a opatrné těšení na další život filmu. Díky písničkám Ivana Hlase žije film i svým druhým, divadelním životem.
Kdybyste dnes mohl něco poradit tomu mladému Honzovi Hřebejkovi, který se chystá natočit svůj debut, co by to bylo?
Nech si poradit, ale nedej si do toho kecat!
Existuje nějaký debut – český nebo světový –, který vás kdysi doslova posadil na zadek?
Ano. Nejznámější příklad je Občan Kane, ale i takové Ostře sledované vlaky nebo Obecná škola jsou mimořádné debuty.
Jak se za těch třicet let změnila cesta mladých filmařů? Je dnes jednodušší natočit film, nebo naopak těžší zaujmout?
Oboje platí. Natočit film je jednodušší, ale je těžší ho „prodat“.
Když se ohlédnete za vlastní dosavadní kariérou, na který okamžik jste nejvíc pyšný? A existuje film, který byste dnes natočil úplně jinak?
Pýcha je hřích, ale děkuji za Pelíšky, Musíme si pomáhat a možná ještě tři až čtyři další filmy, které se dají promítat i po letech.
Kdybyste si mohl na Debutik pozvat jednoho režiséra či člověka od filmu – živého nebo už nežijícího – kdo by to byl a proč?
Miloše Formana, Věru Chytilovou, Jiřího Menzela anebo Ester Krumbachovou!
A na závěr: proč by měl člověk na začátku října sednout do auta nebo do vlaku a přijet právě do Trutnova?
Aby nám pomohl vytvořit tu správnou cinefilskou atmosféru.
Foto: Trutnovinky
