Když se řekne starosta František Ulrich, co vám proběhne hlavou jako první?
Asi to, že navázal na někdejšího náměstka starosty Jana Ladislava Pospíšila, který, jak se říká, osvobodil Hradec Králové z hradeb a Ulrich to po něm dokončil. Z mého osobního hlediska však úplně nevím, jestli to bylo stoprocentně dobře. Chybí nám pak tady kus historie, která zmizela. Ulrich je ale člověk, který Hradec vytvořil a položil základ města v současné podobě.
Vystudoval práva, kromě své profese advokáta, právníka a politika byl třeba i básníkem. Myslíte si, že tak pestré aktivity byly pro vývoj této osobnosti prospěšné?
Určitě. Měl totiž vazby na různé společenské a kulturní vrstvy. V rámci právnických vazeb byla velice důležitá ta na politika Přemysla Šámala, který byl jeho spolužákem. Ulrich to dokázal i využívat ve svůj prospěch a potažmo také prospěch Hradce. Ulrich se však věnoval nejen politice, to podle mě nebyl jeho úplně prioritní cíl, ale chtěl v Hradci rozjet především společenský život. Teprve později se stává politikem díky spolupráci s Pospíšilem a postavení se proti předcházejícímu starostovi Lhotskému, který byl hodně konzervativní. Navíc byl spoluredaktorem Máje, publikoval v Ruchu i Lumíru a dalších tiskovinách, a to mu rozhodně prospělo. Veřejně činný byl dříve než politicky.
Jaký to byl člověk? Co jeho rodina?
Ulrich měl v životě štěstí, protože se narodil do rodiny ředitele hradecké reálky, tedy do té lepší společnosti. Měl také od začátku vazby na soudnické prostředí, a nakonec se potom i dobře oženil. Vzal si dceru známého hradeckého doktora práv Srdínka, která mu vytvářela velice dobré zázemí, což vyplývá z některých dokumentů a dopisů. Umožňovala mu jeho pestré aktivity a tolerovala mu i to, že byl věčně pryč mimo Hradec. Velmi často pobýval například ve Vídni nebo Praze. Podle toho, co jsem vypátrala, měl tři děti – dva syny a dceru Ludmilu, která žila v Rokycanech. Tam ve stáří často jezdil a u ní pak nakonec umírá, přestože jinak pobýval celý svůj život v Hradci. Ve svém rodišti byl pohřbený a jeho urna je uložena v kolumbáriu Sboru kněze Ambrože.
V roce 1889 se stal městským zastupitelem jako člen Národní strany svobodomyslné. Už z názvu vyplývá, že byl svobodné mysli. Skutečně byl? Jak se to projevovalo?
Ta strana se později transformovala do Národní demokracie a původně byl Ulrich mladočech. Z toho vyplývá, že byl svobodomyslný a snažil se prosazovat trendy, jako svázání města Hradce hradbami nechceme, chceme rozrůstání, ale ne chaotické. Proto byli ke spolupráci přizváni známí architekti. Ta jeho svobodomyslnost byla i v tom, že se snažil prosadit v Hradci, který byl původně pevnostní posádkové město, průmysl. Ten tady do té doby vůbec nebyl. Chtěl, aby se ve městě dařilo textilnímu průmyslu, ale na jiné úrovni, než bylo v té době obvyklé. Ne bavlnářství a lnářství, ale výroba hedvábí. V Hradci je krásná prvorepubliková vilová čtvrť na nábřeží Orlice, které se tehdy říkalo Morušovka. Tam se měli usídlit podnikatelé, kteří v Hradci měli rozšířit hedvábnictví. Ulrich byl otevřený vývoji a schopný akceptovat i názory druhých.
Starostou byl zvolen v roce 1895 jako šestatřicetiletý muž. Domníváte se, že už v této době měl k této funkci předpoklady?
Myslím si, že ano. Byl člověkem velmi zralým, v politice už působil, i když nebyla původně jeho cílem. Chtěl být advokátem a v roce 1888 si na Velkém náměstí založil prestižní advokátní kancelář. Nakonec ale skončil jako starosta.
Zůstal jím osm volebních období, což je unikát. Dá se říci, že byl tedy oblíben nejen na politické scéně, ale i u samotných obyvatel města? Vnímala ho veřejnost vždy kladně?
Myslím, že byl obecně akceptovatelný a byl oblíben nejen na politické scéně. Byl přijímán jednoznačně kladně, určitě prvních třicet let ve funkci. Až do konce byl tím nejpřijatelnějším starostou, přestože mu bylo už sedmdesát roků.
Spolupracoval s náměstkem tehdejšího starosty Janem Ladislavem Pospíšilem, který zbavil město hradeb a přispěl tak k jeho dalšímu rozvoji. Jak ho Ulrich reflektoval?
Domnívám se, že ho bral jako svůj vzor. Jejich vztah byl osobní a přátelský. Pospíšil si ho tak trochu vybral jako svého nástupce. Viděl v něm i politický potenciál.
Mohla byste vypíchnout nejvýznamnější osobnosti z oblasti architektury budoucího Hradce, s nimiž byl v úzkém kontaktu? Samozřejmě jsou to chronicky známá jména architektů Jana Kotěry a Josefa Gočára, méně známé je jméno architekta Oldřicha Lisky, který ale ve městě také postavil velice významné stavby. Potom se ale realizoval jinde. Mezi Gočárem a Liskou byly neshody, protože Liska razil trochu konzervativnější styl. Ulrich spíše stál na straně Gočára a velice se mu líbila jeho realizace dvou městských okruhů. K těmto třem nejzásadnějším postavám je třeba připočítat stavitele, kteří realizovali jejich stavby, a další. Nutno dodat, že si Ulrich průběh některých staveb sám osobně kontroloval.
Jak byste tedy charakterizovala jeho dlouholeté působení v čele města?
Byl to člověk velice renesanční. Za tu dobu, co byl starostou, vzniklo mnoho budov a významných staveb. Myslel ale také na školství, bankovní ústavy, muzeum i na to, aby si občané měli kde odpočinout, mám na mysli zejména lázně.
Dá se tedy říci, že byl vizionář, který měl jasnou představu, jak se bude město vyvíjet a jak bude vypadat?
Zcela určitě byl vizionář. Měl hlavně představu, jak stmelit Hradec a vytvořit velké nové, moderní a prosperující město. Představoval si, že k malému starému Hradci připojí vesnice okolo. Dnes už součástí města jsou, ale v tu dobu byly za jeho hranicemi. Když nechal postavit nádraží, protože jeho cílem bylo, aby se stal Hradec železničním uzlem, stálo za hranicemi tehdejšího města.
Známý je tak zvaný Gočárův plán inspirovaný Ulrichem. Co bylo jeho podstatou?
Smyslem bylo město dobře urbanisticky vyřešit. To znamená, že uprostřed je staré město, z něhož se paprskovitě rozbíhají nově vzniklé ulice, které jsou propojeny dvěma okruhy. Podle toho se vlastně staví dodnes, i když některá místa v nové době vznikla trochu chaoticky.
Tato legenda byla rovněž na vysoké kulturní úrovni. Mělo to i z tohoto pohledu zásadní význam pro Hradec Králové?
Dříve hojně publikoval, i když později jako starosta už na to neměl tolik času. Byl v neustálém kontaktu s osobnostmi z oblasti kultury. Podporoval hodně divadlo a obecně kulturní rozvoj města.
Měl poté, co přispěl k významnému rozkvětu města, nějakou konkurenci, nebo bude navždy zapsán jako muž číslo 1 v historii Hradce?
Zcela určitě to byl muž číslo 1. Myslím si ale, že starosta Josef Václav Bohuslav Pilnáček, který přišel po něm, byl jeho důstojným nástupcem. Oni spolu politicky a lidsky velice dobře vycházeli a Pilnáček na něj navazoval.
Kdy a v kolika letech Ulrich skončil ve své funkci?
Bylo to v roce 1929, bylo mu 70 let. Letos (2019) si připomínáme 160 let od jeho narození, od skončení ve funkci 90 let a 80 let od jeho smrti.
Považujete Ulricha za nadčasového starostu, je inspirací pro současníky?
Možná to je otázka na lidi, kteří působí na magistrátu. Trochu se obávám, že úplnou inspirací není. Dnes je totiž primárně kladen důraz na politiku a budování města se tak trochu vytrácí.
Domníváte se tedy, že by byl Ulrich s tváří dnešního Hradce spokojen, nebo by na město pohlížel spíše kritickým okem?
Určitě by byl smutný z toho, že některé stavby, které se za něj realizovaly, neprošly rekonstrukcí, i když skvělou výjimkou je nyní muzeum. Je ale pravda, že stavby osmdesát let staré jsou docela v dobrém stavu. Horší je to s komunikacemi. Staré město je tankodrom, celé parkoviště je zalité asfaltem, to považuji za katastrofu. Je to o penězích, které se různě účelově přelévají. Za Ulricha se Hradec stával salonem republiky, dnes se tím sice honosíme, ale už tak nevypadá.
Článek vyšel v královéhradeckém magazínu Salonky www.salonkyhk.cz. Kulturně-společenský magazín Salonky vychází každý měsíc a je dostupný na desítkách distribučních míst po celém Hradci Králové.
