Válečná veteránka: Dostali jsme rukavice a vynášeli mrtvolky

Přestože se paní Božena Koutná Ivanová narodila v květnu 1927 v Praze, mládí prožila v tehdejším Sovětském svazu. V době hospodářské krize tam odešli její rodiče, které ani ne šestiletá Boženka následovala. Jejího tatínka si jako odborníka velmi vážili a byl za svou tvrdou práci i dobře placen, ovšem i malého děvčátka se dotýkaly tehdejší poměry v Rusku – ukrajinský hladomor nebo následné stalinské procesy.

Když jí bylo dvanáct, vypukla v Evropě II. světová válka, která v jejích čtrnácti letech dorazila i do Sovětského svazu. Dodnes na tu dobu paní Božena vzpomíná s pohnutým hlasem.„V Rusku jste v obchodě nekoupil vůbec nic, všechno na bazaru. To bylo ohromné náměstí plné lidí, které se procházelo a koukalo, co kdo prodává. Přiletěly tři německé stíhačky, kroužily nad bazarem a střílely z kulometů do stovek lidí, kteří tam byli,“ vypráví vitální jednadevadesátiletá žena, která se masakru na bazaru v Luhansku vyhnula jen náhodou. Život ji zachránilo to, že i přes přísný zákaz rodičů šla do stepi s kamarádem pomoci mu lovit jedovaté pavouky.

„Rádio hlásilo 'přijďte si pro mrtvoly'. Ty nikdo neodklízel, jen se tahaly do vedlejších ulic, lidi tam procházeli a hledali své příbuzné. Moji rodiče tam byli taky, protože si mysleli, že jsem šla na bazar...“ To bylo poprvé, ale bohužel ne naposledy, kdy viděla hromady mrtvých. Krátce nato její rodinu čekala evakuace a měsíční jízda dobytčákem do Omska a pak do tehdejší Alma-Aty.

Při přesunu zažila mladá Božena bombardování vlaku s dětmi z Leningradu: „Museli jsme pomáhat. Dostali jsme rukavice a vynášeli jsme mrtvolky, které odváželi do hromadných hrobů. Sedm set lidí. Pět set dětí, dvě stě dospělých... Taková hrůza.” Z AlmaAty se tatínek Boženy Koutné Ivanové přesunul do Buzuluku, kde se formoval 1. československý armádní sbor. Jeho dcera s maminkou ho po pár měsících následovaly.

V polovině prosince 1943, poté co absolvovala školní docházku, šla i Božena k odvodu. Bylo jí šestnáct let. Slovenští důstojníci ani vojáci vznikající 2. československé samostatné paradesantní brigády děvčata ale příliš nadšeně ve svých řadách nevítali a snažili se jim službu znepříjemnit tak, aby ji opustily. „Kolikrát jsme brečely bolestí, zimou... Ale řekly jsme si, že to dokážeme,“ vzpomíná paní Koutná Ivanová. „Výcvik byl krutý.“

Z mladé Boženy se stala spojařka a následně prodělala náročný parašutistický výcvik, který završila třemi seskoky. Plánované zapojení do Slovenského národního povstání ji překazilo převelení do Sagary u rumunských hranic, kde byli zapotřebí spojaři. Následoval přesun do Přemyšlu, kde sloužila u slovenských letců. Končící válku pak prožila ve výcvikovém praporu, se kterým putovala na západ. Kapitulace Německa ji zastihla v Kroměříži. Všechny útrapy války přežila i díky tatínkovým slovům:„Když bylo nejhůř a s maminkou jsme plakaly, tak vždycky říkal – 'holky, nesmíte fňukat, my všechno přežijeme'.“

I přes svůj vysoký věk je paní Koutná Ivanovová velmi aktivní, stejně jako po celý svůj život, kdy pomáhala popularizovat činy našich vojáků. 

Autor textu: Miloš Spáčil